Krize nekrize, Call of Duty je stálice, na kterou se můžeme spolehnout, že vyjde každý rok, a je vlastně úplně jedno, jestli ji někdo zrecenzuje, nebo ne. Kdo chce, už hraje, kdo nechce... Však víte. No dobrá. Tak jaký je nový ročník?
Za dlouhý předlouhý název aktuálního ročníku Call of Duty nemůže samozřejmě nikdo jiný než marketingové oddělení Activisionu. Black Ops je jedna z nejúspěšnějších sérií v rámci slovutné série a zároveň bylo potřeba zdůraznit, že se podíváme do období studené války, protože na tu pořád americký hráč slyší. Možná proto, že je to jediný kus opravdové historie, který sdílí se zbytkem světa, ale to ponechme stranou.
Klíčová slova o dvojitých a trojitých agentech, spících špiónech, ruském medvědovi, KGB, CIA či MK-ULTRA jsou prostě příliš šťavnatá, aby zůstaly jen filmovým scenáristům. Stejně jako ve všech ostatních Call of Duty, i tentokrát dostáváme přesně vyměřenou dávku bombastické kampaně pro jednoho hráče, multiplayeru a zombíků v jednom balení. Pojďme se na každou z ingrediencí tohohle amerického koláče podívat hezky zblízka...
Call of Duty: Black Ops Cold War v kostce
- Singleplayerová kampaň vydrží standardních šest hodin
- Multiplayer nepřekvapí, ale nabízí něco málo novinek
- Zombies mód překvapí o trochu větším množstvím novinek
Singleplayer poprvé
Oba podtituly v názvu hry na první pohled říkají vše, co o singleplayeru nového Call of Duty vědět potřebujete. Tematika studené války tu figuruje jako záminka pro scenáristy vzít nás na výpravné dobrodružství kolem celého světa. Podíváme se do neóny prosvícených ale řádně zatuchlých berlínských barů a letmo zahlédneme onu zeď tamtéž. Zavítáme i do super tajných ruských základen, ohřejeme se na Kubě a zavzpomínáme i na staré dobré časy ve Vietnamu. Celý příběh od A do Z zabere naprosto standardních zhruba šest hodin a pokud by to snad bylo málo, je možnost dát si kampaň vícekrát, protože tu na vzorné hráče čeká i vícero konců.
Bylo by to na tomto místě, kdy bychom singl v novém ročníku ohodnotili jako průměrný a že splnil neveliká očekávání. Naštěstí si tvůrci připravili zcela nečekané vychytávky, které kampaň posouvají o nějaký ten stupínek zábavnosti výš. Hned v první misi na konci jste konfrontováni s výběrem, jak naložit se záporákem a jeho životem. Neudělá to za vás hra, ani jiná postava, vy se musíte rozhodnout a vaše volba se nějakým způsobem promítne do zbytku příběhu respektive jeho zakončení.
Screenshoty byly pořízené na konzoli PlayStation 5 v režimu 120 FPS díky televizi Sony Bravia XH90.
Singleplayer podruhé
Hned vzápětí navíc dostanete za úkol vytvořit si vlastní postavu, načež se váš customizovaný agent se jménem, pohlavím i charakterovými vlastnostmi přidá do týmu zaběhnutých stálic Adlera, Masona a Woodse. S nimi mezi misemi můžete vést na poměry Call of Duty košaté dialogy a nasát trochu toho cool příběhu i tímto způsobem. Můžete i nemusíte, samozřejmě, a třeba volba pohlaví nám přišla spíše na škodu. Postavy vás sice oslovují daným příjmením (neutrální "Bell"), ale někdy jim to ujede a místo konkrétních osobních zájmen podle pohlaví o vás mluví jako o "nich". Což je přinejmenším komické.
V safehousu ve východním Berlíně nebudete jen naprázdno plkat s ostatními, ale také dělat to, z čeho se práce takového agenta ve skutečnosti sestávala nejvíc - zírat na tabuli s fotkami a jiným důkazním materiálem, pročítat zašifrované zprávy a poslouchat tajně pořízené nahrávky. Zkrátka luštit hádanky! Indicie k jejich řešení přitom nacházíte v průběhu misí a jejich rozluštěním si můžete v rámci dvou postranních misí odemknout jiné konce příběhu. Čili docela fajn věc.
Kde se ale Treyarch doslova urvali ze řetězu je zdaleka nejpovedenější mise z celé kampaně a sice infiltrace hlavního sídla KGB v Moskvě, kde tvůrci rozjíždí doslova hitmanovskou hratelnost. Pravda, nic, co bychom už neviděli dřív v podobné misi z dílu WW2, ale i tak je to příjemné ozvláštnění jinak zaběhnutého kolotoče střílení a výbuchů, že by bylo neslušné si stěžovat.
Multiplayer
Serióznější podání vojenské akce z Modern Warfare se s letošním dílem opět odsouvá do pozadí a střídá jej rychlá a nekompromisní arkáda se vším, co k tomu patří. Pryč je možnost položit si zbraň na pevný povrch či takticky vykouknout zpoza rohu, což v minulém díle nahrávalo camperům. Zmizely také dvě varianty sprintu, tady se běhá a sprintuje stejně rychle - tedy rychle. Přebíjet navíc konečně můžeme i když máme zalíceno, takže třeba snipeři to mají jednodušší. Celkově je tedy nové Call of Duty o poznání rychlejší, svižnější a má s tím nejspíš co dočinění i to, že vydržíte více ran a úřaduje tu také regenerativní zdraví. Zkrátka arkáda jak poleno.
Kde to není už tak radostné je, alespoň na první pohled, nabídka herních režimů a map. Co se týče inovací na půdě módů, VIP Escort vám dává za úkol chránit po cestě z bodu A do bodu B jednoho konkrétního hráče obdařeného jen pistolkou. Kvalita hry tu záleží bohužel hodně na tom, kdo oním VIP je a zda-li má všech pět pohromadě a nežene se zběsile kupředu. A to je v multiplayeru na public serverech vždycky na pováženou.
Druhou novinkou je režim Fireteam: Dirty Bomb, který je amalgámem mezi Warzone a klasickým mulťákem. Jemu jsou vyhrazeny 2 mapy, přičemž svou rozlohou odpovídají i zvýšenému počtu hráčů. Těch je celkem 40, rozdělených do 10 týmů po 4 hráčích. Vaším úkolem je seskočit padákem do Zóny, najít plutónium a nakrmit jím jednu z několika bomb rozmístěných po mapě. Úspěšná detonace vám přinese body a oblast se dočasně zamoří radioaktivním mrakem. Co zní hezky na papíře není tak veselé v praxi. Hratelnost Dirty Bomb nám přišla chaotická a zbytečně rozkročená mezi klasikou a battle royale. Proč raději nehrát to či ono?
Kde můžeme naopak spíš chválit jsou mapy, kterých sice není mnoho (od vydání nicméně tři přibyly na celkový počet 11), ale svým zasazením i designem se nám líbily. Ne všechny jsou také přístupné pro všechny módy a třeba režim Combined Arms, de facto přejmenovaný Ground War z minula, má tři vlastní mapy. Inspirace konkurenčním Battlefieldem je jasná, přesto svého vzoru ani tentokrát Call of Duty zdaleka nedostihuje a je otázka, proč se o to snaží. Příjemné rozptýlení od typického kolečka střílení, umírání a sbírání killstreaků (zde scorestreaků) to ovšem do jisté míry je.
Zombies a šmitec
Zasazení hry z velké části do východního Německa 80. let docela pochopitelně ovlivnilo i obsah letošního režimu Zombies. Kosit tedy budeme tlející nácky, tentokrát pouze na jedné, zato však rozlehlé mapě, která nás svým designem i atmosférou příjemně překvapila. I tady, stejně jako v multiplayeru, tvůrci sází spíše na kvalitu před honbou za povrchní kvantitou. Mapa je členitá, spletitá a plná překvapení, takže bude trvat hodně dlouho, než ji budete mít proběhlou křížem krážem.
Příjemnou změnou je také fakt, že se režim Zombies integroval do zbytku hry. Nemrtvým hordám tu proto čelíte jako týpek z multiplayeru a slušnou výbavu máte už od samého začátku. Tu si posléze vylepšujete, stejně jako své dovednosti, na stanicích rozesetých po mapě. Úspěšný útěk ze zóny vám zase přináší materiály na upgrade výstroje a výzbroje, takže to všechno do sebe hezky kruhem zapadá.
Call of Duty je letos ve výjimečné situaci, že se nachází na pomezí konzolových generací, což s sebou přináší jisté technické pokroky. Přestože v grafickém zpracování bychom čekali větší změny, plnohodnotná podpora HDR, ray tracingu a 120 FPS na konzolích nové generace je lákavým příslibem do budoucna.
Hru jsme recenzovali na PlayStation 5 v kombinaci s televizí Sony Bravia XH90, která svou obnovací frekvencí 120Hz vysoké FPS podporuje a oproti tradičním 60 FPS šlo o neuvěřitelný rozdíl. Střílečky je opravdu potřeba hrát s co největší snímkovou frekvencí a díky nové generaci konzolí se toto výsostné právo dosud možné jen na PC konečně otevírá konzolistům. Je to taková malá revoluce...
